Teorie lŽiček

Ahoj jsem Kristýna a mám Lupus. Je to autoimunní onemocnění, které může postihnout veškeré orgány těla. Zjednodušeně moje imunita se zbláznila a začala bojovat proti mým vlastním buňkám, takže moje tělo nepochopitelně bojuje proti sobě samému. A proč? To nevím, nikdo není schopný 100% určit příčinu ani původ téhle nemoci. Já osobně jsem došla k tomu, že jsem si dostatečně nevážila svého těla, nepečovala o něj tak, jak by si zasloužilo, tělo řeklo dost a začalo se bránit. Co to pro mě znamená? Jednou jsem si přečetla poměrně trefný článek nazvaný Teorie lžiček. Tato teorie popisuje život člověka s podobným onemocněním a já se s ním maximálně ztotožnila. Ve zkratce jde o to, že každý den, každé ráno po probuzení je mi přidělen určitý počet lžiček, se kterými musím celý den nějakým způsobem hospodařit, protože představují moji energii pro tento den. Řekněme, že každé ráno dostanu těchto lžiček 10. Tyto lžičky můžu během dne směnit za aktivity, které mě nějakou energii stojí. Už jen to, že můžu ráno vstát, vzít si léky, vyčistit si zuby, obléct se nachystat si snídani a vypravit se do práce mě stojí 2 lžičky. Poté se musím dopravit do práce, tam celý den fungovat. To jsou další 2 lžičky. Také vím, že ten den budu muset uklidit, vyprat, popřípadě uvařit a splnit ještě nějaké další povinnosti. A další 3 lžičky jsou pryč. To máme teprve odpoledne a mě zbývají už jen 3 lžičky. Ale co teď? Chtěla jsem jít ještě plavat nebo běhat, pak mám také jít ještě do fitka a odcvičit coby lektorka 2 lekce. Navíc jsem ještě domluvená s kamarády, že si půjdeme večer posedět. To mě ale bude stát minimálně dalších 5 lžiček a to jsem ještě nedošla ani ke spánku. Znamená to pro mě -2 lžičky. Ale to si nemůžu dovolit, nikdo mi je nevrátí a budou mi chybět do dalšího dne. Jak to vyřešit? Prostě si vybrat. Musím si zvolit, kterou z aktivit vynechám, která je pro mě méně důležitá a kterou jsem schopná nejvíce oželit bez většího mrzení. Musím vědomě zvažovat věci, nad kterými zdravý člověk vůbec nepřemýšlí. A takto probíhá každý můj den. Takto probíhá každý den člověka s podobným onemocněním. Důležité je se z toho nepo… – Trvalo to, ale časem jsem se naučila nepřipouštět si určité věci. Začala jsem hledat možnosti, jak by šlo dělat všechno, co chci, ne brečet nad tím co nemůžu a nesmím. Vedla k tomu dlouhá cesta a rozhodně si nedovolím tvrdit, že jsem už na konci této cesty. Je spoustu věcí co mi toto onemocnění vzalo, ale myslím si, že není nutné tyto věci zmiňovat. Pro mě je důležité, co mi nemoc dala. Dala mi jiný pohled na život, dala mi to, že se dokážu radovat z maličkostí, dala mi pravé přátele (rozuměj ty, kteří chápou, že se s nimi nesejdu ne, protože nechci, ale jednoduše protože nemůžu), dala mi jistotu v mé skvělé a bezkonkurenční rodině, protože díky ní, jsem tam, kde jsem. Dala mi také naprosto jiné hodnoty v mém životě a v neposlední řadě mi dala důvěru v samu sebe. Je důležité věřit léčbě, doktorům, všem možným i nemožným radám, ale pokud nevěřím sama sobě, že to zvládnu, nikdy to zvládnout nemůžu. Co bych vzkázala svému zdravému já? Asi to stejné co ostatním lidem, kteří se s něčím podobným potýkají. Měj rád sebe, měj rád lidi a věci kolem sebe a starej se o sebe jak nejlíp umíš, protože tělo je dar, který jsi dostal a jiný už nedostaneš. A hlavně poslouchej svoje tělo a dělej to, co mu dělá dobře. Ať ti říká a radí, kdo chce, co chce. Nikdo za tebe v tom těle žít nebude a už vůbec nikdo nebude žít tvůj život. Všechno tohle by ale mělo být založené na maximální pokoře a na vědomí, že je kolem tebe dost lidí, kteří se s tebou docela namakali a zaslouží si respekt k tomu, co pro tebe udělali.